O jednom významném, ale zapomenutém výročí

Stalo se tradicí, že v lidském životě se berou padesátiny jako významné a oslavované výročí. To už totiž má ten oslavenec něco za sebou, ví se, co udělal dobrého, je mu za co poděkovat a zároveň se ještě neloučí se životem, je ještě docela jarý a plný síly, může se těšit na pořádný kus života. Zároveň se ale tuší, že už to nebude čas mladistvých výstřelků a dobrodružství, ale seriosního dokončení života a jeho smyslu.

Z lidí se tento zvyk přenáší i na organisace, systémy či jiné právnické osoby. I když v jejich případě nelze používat stejná kriteria hodnocení či zdůvodnění, je většinou důvod si jejich dlouhodobou existenci vhodně připomenout. Zvláště u nás, kde všude běžné tradice byly za posledních sto let mnohokrát zpřetrhány a většinou pak se značnými potížemi obnovovány nebo hledány náhradní. A je nesporné, že tradice a dlouholetý vývoj jsou obvykle zárukou úspěšné činnosti – před výročím i po něm.

Takže se sluší připomenout, že před padesáti roky byla založena Státní vodohospodářská inspekce.

Napřed ale je vhodné popsat alespoň ve stručnosti, co k jejímu vzniku vedlo.

O padesátých letech minulého století se stále dost píše. Čteme o politickém útlaku, persekucích nepohodlných osob i obětech státních soudů – justičních vraždách a mnohaletém žalářování nepohodlných spoluobčanů.  Méně se už referuje o hospodářství té doby a prakticky nic se neříká o životním prostředí a jeho ochraně. To poslední je vcelku logicky vysvětlitelné: Pojem životní prostředí neexistoval, jen ojediněle se zmiňovala čistota vod (která tehdy byla nejmarkantnějším ukazatelem úplné absence – či spíše negace - jiných, než tzv. výrobních problémů a úkolů).  Oficiální tendencí bylo věnovat všechny síly výrobě, čistírny se nejen nestavěly, ale ani ty, které byly poškozeny válečnými událostmi se neobnovovaly a některé provozuschopné rušily. V první polovině padesátých let byla dokonce tendence prohlašovat požadavky na ochranu vod za projevy asociálních živlů, chtějících rozvracet budování socialismu. Výsledky na sebe nedaly dlouho čekat: Prakticky všechny městské i průmyslové odpadní vody tekly bez čištění do řek, které se během několika málo let změnily v páchnoucí stoky. Na mnoha místech se nedala říční vody k ničemu použít. Situace byla natolik vážná, že vedení státu (podle tehdejší hantýrky „strana a vláda“) připustily, aby v roce 1955 byl vydán zákon o vodním hospodářství, který obsahoval požadavky na čištění odpadních vod a začalo také první, značně nesmělé plánování výstavby čistíren.  Stav vod se ale i nadále rychle zhoršoval. K tomu přispívala i lidospráva, jejíž kompetence v prosazování potřebných opatření k čistotě vod byly omezovány mocenským dohledem stranických struktur a která navíc nebyla pro tehdy zcela nový problém čistoty vod personálně ani odborně dostatečně vybavena.

Stát se v druhé polovině padesátých let začal dostávat do hospodářských problémů. Reservy získané zestátněním a podobnými kroky byly vyčerpány, pracovní morálka a disciplina klesaly, centrálně řízené hospodářství nebylo schopno reagovat na problémy. Začaly se hledat různé pomocné berličky: Jednou z nich bylo zakládání obecných i specialisovaných kontrolních systémů.  Do těch druhých patřila např. Státní dřevařská inspekce, která měla zabránit mrhání dřevem. Po několika letech byla zrušena.

Ve vodním hospodářství se tato myšlenka také použila, i když poněkud jinak, než u ostatních inspekcí. Začalo se uvažovat o inspekci, která by operovala nikoli v hospodářské, ale správní sféře. Odlišnost si snad uvědomovali jen iniciátoři tohoto kroku. Navíc využili situace, kdy se prováděla zásadní reorganizace územní působnosti lidosprávy – od poloviny roku 1960 přešla většina vodoprávních kompetencí z tehdejších krajů na okresy, které na složitosti tohoto oboru nebyly vůbec připraveny.

Dohromady tedy objektivní problémy v čistotě vod, tendence k vytváření dalších kontrolních orgánů a systémů a oprávněné obavy z fiaska reorganizace na úseku vodoprávních činností vytvořily příznivou atmosféru, kterou využilo několik rozumných vodohospodářů té doby. Toto Slovo je o organisaci, ne o lidech kolem ní a v ní, takže uvedu jen jedno jméno. Osobou, která se podle mého názoru nejvíc zasloužila o vznik Státní vodohospodářské inspekce byl tehdejší vedoucí odboru čistoty vod na ministerstvu zemědělství, lesního a vodního hospodářství, ing. Adolf Petrů, CSc. (pozdější profesor ČVÚT).

Tehdejší zákon o vodním hospodářství (výše zmíněný, v roce 1959 novelisovaný) o takovém kontrolním orgánu nic neříkal. To ale nebylo v té době na závadu. Vláda (pochopitelně se souhlasem strany) přijala na návrh výše jmenovaného ministerstva usnesení č. 740 z 10. srpna 1960 a na jeho základě vydalo ministerstvo zemědělství, lesního a vodního hospodářství vyhlášku č. 136 z 3. září 1960, o Státní vodohospodářské inspekci. Inspekce byla na světě!

Vyhláška stanovila, že  posláním  a   hlavním  úkolem  nového kontrolního orgánu je především kontrolovat u uživatelů vody s výjimkou domácností dodržování povoleného odběru vody a její hospodárné využití ve výrobě, množství a jakost odpadních vod, výstavbu,    provoz a údržbu čistících zařízení a plánování, přípravu a provoz zařízení a opatření ke zlepšení využití vody a ochrany vod.

Metodou práce   byla  především  odborná   pomoc  kontrolovaným    organisacím  a spolupráce s tehdejší lidosprávou (především  s  místně  příslušnými  vodohospodářskými  orgány,  tj.  tehdejšími Okresními národními výbory).

 Zmíněnou vyhláškou nevznikla organisace, ale systém. Ústředí Státní vodohospodářské inspekce (SVI) bylo součástí Ministerstva zemědělství, lesního a vodního hospodářství (tehdejší ústřední vodohospodářský orgán), jednotlivé inspektoráty byly součástí krajských vodohospodářských organisací (KVRIS) a byly ústředím řízeny metodicky.

Inspekce  také  neměla  žádnou  vlastní  pravomoc  (kromě práva vstupovat do závodů  a  jejich  příslušných částí).  Kromě toho vyhláška pouze stanovila povinnost kontrolovaných subjektů s Inspekcí spolupracovat.  Své kontrolní poznatky předávala Inspekce příslušným orgánům národních výborů.

Na první pohled je patrné, že se jednalo o práva nejasná, nepodstatná a nedostatečná.  Bez  dobrého  vedení  a  hlavně zanícených pracovníků mohla Inspekce klidně žít (a později i skončit) jako klidný,  nenápadný  a  zbytečný úřad (jako řada jiných)..  Díky Bohu, nestalo se tak a v průběhu své existence (přes změny, které budou  dále uvedeny,  se  na  kompetencích Inspekce  do  roku 1991 nic nezměnilo) se etablovala na malý, ale odborně a morálně zdatný kontrolní orgán, který měl nemalou zásluhu na tom, že v ochraně vod se i za totality něco dobrého dělo a uskutečnilo.

Výše uvedená vyhláška byla novelisována vyhláškou č. 55/1966 Sb.  Byla to reakce na vznik Ústřední správy vodního hospodářství. Důsledkem této vyhlášky byly zásadní změny v organisaci SVI.  Byla zřízena jako samostatná organisace (byť s mnohými vnitřními a organisačními vazbami na ústřední  vodohospodářský orgán, tj. zmíněnou  ÚSVH),  byla  zvýrazněna   její  slovenská  část  (při zachování celostátní   jednoty  organisace)  a   rozdělení  na inspektoráty se podřídilo hledisku přirozených hranic povodí.

Oficiální, „vyhlášková" náplň práce Inspekce byla již zmíněna výše.  V praxi představovala práce terénních inspektorů (tj. pracovníků inspektorátů) z převážné části  specialisovanou    kontrolní činnost, zaměřenou především na ochranu vod, tj. na výstavbu a provoz čistíren odpadních vod a ostatních obdobných zařízení a na soulad provozu závodů s platným vodohospodářským rozhodnutím.  Nátlakovým nástrojem byly pokuty, které Inspekce pouze navrhovala k uložení Okresním národním výborům. Postupným a soustavným  tlakem  se  podařilo,  že  jen  málo  návrhů  nebylo akceptováno.  Důvody byly v zásadě dva: Jednak byla Inspekce skutečně odborně zdatná (pracovníci ústředí zastávali i funkci specialistů na jednotlivé  průmyslové  obory  a na čistírenské technologie odpadních vod) a její návrhy byly kvalitní, jednak byla Inspekce nezávislá na Národních výborech (a na politických    strukturách  a tlacích v okresech a krajích) a pokud to bylo třeba, prosazovala své návrhy cestou vrchního vodohospodářského dozoru. V úhrnech všech ukládaných  pokut převažovaly návrhy Inspekce. V tom bylo i dost takových pokut, které by si pracovníci ONV nedovolili z důvodů politických tlaků a souvislostí sami uložit.

Ústředí  Inspekce  vykonávalo  četné  expertní  činnosti  i  pro ústřední   vodohospodářský  orgán.   Byla i období,  kdy   na Ministerstvu   nebyl  pro   čistotu  vod   žádný  specialisovaný pracovník.  To mělo za následek, že  řadu  návrhů  zásadních technických   a  právních   řešení  vypracovala   a  prosazovala Inspekce.  Pro příklad:  Na Inspekci se zrodil systém úplat za vypouštění  odpadních  vod,  výrazně  zdokonalil pokutový systém, založila  ochrana  vod  před   závadnými  látkami  s  následnými havarijními opatřeními a centrální havarijní službou. Inspekce také založila systém soustavného  sledovaní jakosti vod v tocích a zdokonalila  (a  svým  způsobem i vedla) agendu průmyslových vodohospodářů  a  zvláště  jejich   vzdělávání  a  postavení.  V počátcích Státního fondu vodního hospodářství zpracovávala pro Fond technické podklady pro jeho rozhodování.  Byla období, kdy Ročenky   SVI  byly jedinou informační základnou o vývoji znečištění vod a o ochraně vod vůbec.

Při federalisaci státu se na  SVI zapomnělo (nebyla zřízena zákonem) a proto tato organisace fungovala nadále jako "Státní" (nikoli "Česká").  Teprve  vyhláškou   Ministerstva  lesního  a  vodního hospodářství č. 66/1987Sb.  byla  zřízena  Česká vodohospodářská inspekce (ČVI) a její působnost byla odvozena od výkonu vrchního vodohospodářského dozoru.  Náplň a význam práce Inspekce se tím neměnily.

Tato změna nastala v období vznikajících a sílících kritik stavu životního  prostředí  a  aktivit  na  jeho  zlepšení. Nesmyslné a nevýkonné národní hospodářství fungovalo stále více jako škůdce životního prostředí. Stát  se snažil o různá formální řešení (Rada pro životní prostředí, nakonec i Ministerstvo vnitra a životního prostředí), více smyslu a sympatií měla vznikající ekologická hnutí.  ČVI  spolupracovala s řadou polooficiálních aktivit (především Hnutí Brontosaurus).

V této souvislosti je třeba zmínit i jeden speciální aspekt: Není mi známo, že by jiný státní orgán byl tak iniciativní ve snaze proniknout (úředně) do enkláv Sovětských vojsk na našem území  a  mapovat  tam  různá  -  doslova - ekologická zvěrstva. Ostatně   prvotní  průzkumy a rekognoskace   těchto  území  z ekologického hlediska po roce 1989 zajišťovala ČVI.

První polistopadovou snahou Inspekce bylo získání kompetencí k přímému ukládání pokut a nápravných opatření. Zároveň se začala intensivně projevovat myšlenka na komplexnější inspekční orgán pro životní prostředí. Integrace se sesterskou Českou technickou inspekcí ochrany ovzduší (vznikla v roce 1967) a rozšíření inspekční  působnosti i na problematiku lesa bylo provedeno zákonem č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí    a její působnosti v ochraně lesa, (mimochodem – byl to první zákon, který se podařilo českému ministerstvu životního prostředí v České národní radě prosadit). Tímto zákonem se také otevřela cesta k připojování dalších odborností do inspekčního systému.

Úkoly ČIŽP jsou pochopitelně náročnější a její záběr je podstatně širší, než tomu bylo u vodohospodářské inspekce. Také doba je jiná, právní předpisy jsou dokonalejší, zároveň ale složitější. Jen obtížně by se srovnávala práce mnoha stovek dnešních inspektorů životního prostředí s tím, co dělalo  několik desítek  vodařů (v celém tehdejším Československu!) pro ochranu vod v roce 1960 a následujících. Přesto ale je tady kontinuita: Bez tehdy položeného základu, bez získaných zkušeností a bez dobrých výsledků SVI/ČVI pro čistotu vod by se všechno dělalo nesnadněji a jistě i hůř. Proto je vzpomínka na její začátky na místě.  

 

Článek byl publikován v časopise  Vodní hosdpodářství, 9/2010  

Autor článku :  Václav Vučka

50 let.jpg

 

Zveřejněno: 29.10.2010 –Admin Administrator ; Přečteno 4094 x
Vytisknout